Sebevražedné útoky Hamasu

Tento článek jsme věnovaly sebevražedným útokům skupiny Hamas. V první části článku Vás tak seznámíme s největšími sebevražednými útoky, které Hamas podnikl. V druhé části článku jsme se zabývaly profilem mučedníků, kteří jsou ochotni zemřít pro svou vlast.

Jak už bylo zmíněno v článku z 15. listopadu, první pokus o sebevražedný atentát Hamásu se uskutečnil v dubnu roku 1993. Jediný kdo při útoku ale přišel o život, byl pouze sám sebevražedný atentátník, jelikož se odpálil mezi dvěma prázdnými autobusy. Následně byly podepsány dohody v Oslu a další záminka pro útok Hamasu nastala až téměř rok poté. Onou záminkou bylo, když v únoru roku 1994 Baruch Goldstein (Izraelec) postřílel muslimy (celkem 29 obětí), kteří se v Hebronu shromáždili k modlitbě. Hamás tedy reagoval sérií sebevražedných pumových útoků. Útoky byly směřovány proti izraelské hromadné autobusové dopravě a v říjnu byl uskutečněn jeden z nejúspěšnějších atentátů, při kterém zahynulo 21 Izraelců.

V důsledku voleb sebevražedné útoky Hamásu ustály. K dalším útokům došlo v únoru 1996. Tyto útoky byly míněny jako pomsta za smrt lídra Islamského džihádu a Jahjá Ajjáše, který byl „mozkem strategie sebevražedných útoků“[1]. Během dvou sebevražedných útoků bylo zabito 45 cestujících.

V roce 1997 Hamás změnil strategii sebevražedných útoků - začali se zaměřovat na veřejná schormáždění (kavárna v Tel Aviv, obchodní centrum v Jeruzalémě). V říjnu roku 1998 došlo dokonce k útoku, kdy se cílem stal autobus s izraelskými dětmi.

K největší četnosti útoků došlo po vypuknutí druhé intifády, respektive během druhé intifády. V menší míře ale útoky pokračují dodnes.

Výčet největších sebevražedných v rozmezí let 2001 - 2004 dokumentuje následující tabulka:

                                       Zdroj: Čejka, M. 2007, str. 223, 224


Kdo ale jsou tito mučedníci, kteří dobrovolně spáchají sebevražedné útoky pod jménem Hamasu? Existuje zkreslená představa toho, že typickými atentátníky jsou mladí lidé z nejnižších vrstev bez vzdělání. Ve skutečnosti se však většinou jedná o vzdělané lidi mezi 18 až 38 lety, kteří pocházejí ze středních vrstev. Většina atentátníků Hamasu pocházela také z oblasti Izraele. Motiv těchto sebevražd je především náboženský, není tedy možno jej vysvětlovat pomocí čistě ekonomických nebo politických faktorů.

Existuje mnoho uchazečů, kteří chtějí získat tento „post“ a Hamas tak vybírá z velkého množství dobrovolníků. Mučedník musí splňovat určitá kriteria. Rozhodujícími kriterii jsou například náboženský život kandidáta nebo svolení rodičů. Kandidát také musí mít bratry a musí to být dostatečně silná osobnost na to, aby přilákala nové uchazeče. Je-li vybrán vhodný kandidát, absolvuje několika týdenní školení, během kterého se přes den věnuje četbě koránu a v noci modlitbám. Během této doby také mučedník sepíše duchovní závěť, kterou také nahraje na audiokazetu a videokazetu. Tento materiál pak je využíván jako propaganda. Týden před uskutečněním atentátu pobývají s mučedníkem dva asistenti ze skupiny Hamas, kteří hlídají, aby mučedníkova mysl zůstala čistá, neboť po atentátu se má mučedník setkat s Allahem. V den atentátu prochází rituální očistou. Po atentátníkově smrti dochází k velkým oslavám, které jsou podobné svatbám. Atentátník se po smrti stává významnou osobností, kterou chtějí následovat další kandidáti.

---

[1] Introvigne, M. 2003, str. 55

Zdroje:

Čejka, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007

Introvegne, Massimo. Hamás - Islámský terorismus ve svaté zemi. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2003.

Vítězství Hamasu ve volbách v roce 2006

V tomto článku se budeme zabývat zejména vývojem vztahu mezi Hamasem a Fatahem po té, co ve volbách do parlamentu překvapivě zvítězil Hamas.

9. ledna 2005 proběhly v Palestině druhé prezidentské volby, které se od těch prvních z roku 1996 lišily zejména větším počtem kandidátů. Výrazným kandidátem byl Mahmud Abbas, který se stal také vítězem, když získal 62% hlasů. Abbas byl podporovaný Fatahem. Ve stejný den jako prezidentské volby se konaly také volby komunální na Západním břehu Jordánu. V těchto volbách zvítězil Fatah (44,4%) nad Hamasem (35,6%). Komunální volby v pásmu Gazy se však konaly až 27. ledna, kdy osmdesáti procentní účast obyvatelstva zajistila výhru hnutí Hamas, který tak zaujal 65% křesel v místních zastupitelstvech a Fatah pak pouhých 35%.

 25. ledna roku 2006 se v Palestině konaly parlamentní volby. Vítěznou stranou v těchto volbách se stalo hnutí Hamas celkem se 42,9% hlasů. Tímto výsledkem tak Hamas obsadil 74 křesel v parlamentu z celkového počtu 132 křesel. Úspěch Hamasu spočíval v jeho volební strategii, která se skládala ze tří částí. První část se týkala podpory a spolupráce s prezidentem Abbasem v prezidentských volbách. Hamas považoval Abbase za důvěryhodnějšího než Arafata. Uzavřel také s ním v Káhiře dohodu. Druhá část volební strategie se týkala komunálních voleb. V komunálních volbách v roce 2005 totiž Hamas obsadil a získal vliv téměř nad všemi velkými městy. Výjimku tvořilo pouze město Ramallah, zde však zvítězil v roce 2006. Třetím bodem pak byl konec působnosti smluv z Osla.

29. ledna 2006 byla ustavená vláda v čele s Ismailem Hanijou. Mezinárodní společenství požadovalo, aby se Hamas po vyhrání voleb zavázal k dodržování nenásilí, uznání Izraele a přijetí stávajících dohod a závazků. Hamas však i nadále odmítl Izrael jako stát příjimout a džihádu se nevzdal.

Výsledky voleb znamenají zlomový bod ve vztahu mezi Hamasem a Fatahem, mezi kterými vypuká ozbrojený konflikt. Konflikt, který zahrnuje mnoho ozbrojených střetů, trvá až do roku 2007, kdy se v únoru sešli v Mekce představitelé Hamasu a Fatahu. Na tomto zasedání došlo ke kompromisu mezi oběmi stranami.Výsledkem bylo vytvoření společné vlády dne 15. března, která se skládala z osmi ministrů ze strany Hamas, čtyř ministrů ze strany Fatah a dvanáct ministrů bylo nezávislých. V čele této dvacetičtyř členné vlády stál Hanija. Avšak tato vláda neměla dlouhého trvání, neboť po neclých třech měsících opět propuká občanská válka, která vedla k rozpadnutí společné vlády. Tímto dochází k rozdělení Palestiny, která byla prakticky rozdělená už před tím na dvě mocenské oblasti. Jednou oblastí bylo pásmo Gazy pod správou Hamasu, která se tak ocitá v izolaci a druhou západní břeh Jordánu pod vlivem Fatahu.[1] 

Během roku 2009 probíhají mezi stranami mírová jednání pod záštitou Egypta. Později také pod mezinárodním společenstvím v čele USA. Tyto jednání však nejsou úspěšná. A konflikt mezi oběmi stranami pokračuje dále.

15. března 2011 dochází k protestům, kdy asi dvě desítky tisíc Palestinců ve městech Gaza a Ramallah požadují usmíření Hamasu a Fatahu. Během dubna téhož roku dochází k podepsání dohody mezi představiteli Hamasu a Fatahu, která povede k vytvoření prozatímní vlády a následně k novým volbám a vytvoření společné vlády. K usmíření dochází pod záštitou Egypta. Prozatímní společnou vládu povede do nových voleb Mahmud Abbas.

[1] 

Pásmo Gazy - Hamas, Západní břeh (West Bank) - Fatah

http://www.betterbytheyear.org/palestine/un_special_report.htm

ZDROJE:

Čejka, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno : Centrum strategických studií, 2005

M, TURNER. Building Democracy in Palestine: Liberal Peace Theory and the Election of Hamas Democratization, Volume 13, Issue 5, 2006, [online 28/11/2012] dostupné z: <http://homepage.univie.ac.at/herbert.preiss/files/Turner_Building_Democracy_in_Palestine_Liberal_Peace_Theory_Hamas.pdf>

N.J.,BROWN. Hamas – Fatah Conflict: Shallow but Wide [online 28/11/2012] dostupné z:

<http://ui04e.moit.tufts.edu/forum/archives/pdfs/34-2pdfs/Brown.pdf>

D, KRIFT. Pelestinians rally for national unity[online 28/11/2012] dostupné z:

http://www.ft.com/intl/cms/s/0/0f4f4916-4f11-11e0-9c25-00144feab49a.html#axzz2DbAzrTgl

Působení Jásira Arafata

Tento článek se bude zabývat obdobím vlády Jásira Arafata, která trvala od roku 1996 do jeho smrti v roce 2004.

Dohoda z Osla[1] (1993) otevřela cestu k utvoření svrchované vlády Národní palestinské samosprávy, která měla potlačit protiizraelské atentáty, které zprostředkovávali členové strany Hamás.[2][3] Dalším z bodů dohod z Osla (1995) bylo stažení izraelských jednotek z palestinských zón B a C[4] a následné konání palestinských voleb pod dohledem mezinárodních pozorovatelů. Palestinské parlamentní a prezidentské volby, které se konaly 20. ledna 1996, s přehledem vyhrála strana Fatah (75 % hlasů) a Jásir Arafat (88, 2% hlasů)[5]. Fatah neměla ve volbách konkurenci zejména proto, jelikož největší opoziční skupiny jako Hamás a Islámský džihád volby bojkotovaly kvůli jejich odporu k mírovému procesu s Izraelem[6]. Jásir Arafat se tedy stal palestinským prezidentem, stál v čele strany Fatah i celé OOP.

Vývoj situace mezi Palestinou a Izraelem v následujících letech lze popsat jako začarovaný kruh. Jakmile OOP provedla kroky k mírovému jednání s Izraelem, odpověděl na to Hamás sebevražedným atentátem, kdy při každém atentátu zemřelo na několik desítek civilistů. Na to Izrael odpověděl represemi vůči Palestincům a následně docházelo opět k jednáním mezi OOP a Izraelem.

Vztah mezi Palestinou a Izraelem vyostřil roku 2000, kdy tehdejší vůdce izraelské opozice Ariel Šaron navštívil v doprovodu velkého počtu policistů Chrámovou horu[7], kde se nachází také mešita al-Aksá. Tuto Šaronovu „návštěvu“ brali Palestinci jako provokaci a dala podnět k zahájení druhé intifády[8]. Druhá intifáda se od té první odlišuje vyšší mírou násilí a tím pádem i vyšším počtem ztrát na životech, nese se hlavně v duchu teroristických sebevražedných útoků. Některé zdroje uvádí, že se jednalo o projev zoufalství, jelikož lidé ztratili důvěru v politické řešení situace.[9]

Vliv na dění v Palestině mají také útoky na USA z 11. září 2001, po kterých byl Hamás spojován s al-Qáidou, což Hamás vyprovokovalo k dalším sebevražedným útokům.

V roce 2004 zemřel vůdce Palestiny Jásir Arafat. Jeho smrt je někdy považována za konec druhé intifády. Boje sice definitivně neustaly, ale klesl počet sebevražedných útoků. Smrtí Arafata skončila jedna éra palestinské historie. Vedení OOP dočasně převzal Mahmúd Abbás, do čela Fatahu se postavil Farúk Kaddúmi a funkci prezidenta převzal stávající premiér Ahmad Kurája.[10]

---

[1] Dohody z Osla byly dvě. První dohoda byla uzavřena v září roku 1993 a druhá tzv. Přechodná dohoda, nazývána jako Oslo II, v září roku 1995.

[2] Introvigne, M. 2003, str. 51

[3] První pokus o sebevražedný útok ze strany Hamásu se konal v dubnu roku 1993, tedy ještě před uzavřením dohody z Osla. Při tomto útoku však nepřišel nikdo o život. Z pohledu strany Hamás tedy můžeme hovořit o nevydařeném sebevražedném atentátu, což se o následujících útocích už říci nedá.

[4] více informací o rozdělení palestinské samosprávy viz článek Základní informace o Palestině nebo na http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/palestina-zakladni-informace-o-teritoriu-18375.html#sec0

[5] Čejka, M.2007, str. 199

[6] O tom, jestli se Hamás zúčastní voleb nebo ne, se uvnitř strany vedly rozsáhlé diskuze. Volební průzkum ale ukázal, že Hamásu by se podpory voličů příliš nedostalo, a tak prohlásili, že se voleb z náboženských důvodů nezúčastní.

[7] Chrámová hora - místo posvátné jak pro Židy, tak pro muslimy.

[8]  Příčin vzniku druhé intifády byla celá řada jako např. stagnace mírových jednání, zhoršující se ekonomická situace v palestinských územích, nehledě na to, že na vypuknutí intifády měl zájem i samotný Šaron, který byl nanedlouho po tom zvolen izraelským premiérem.

[9] Introvigne, M. 2003, str. 60

[10] Čejka, M. 2007, str. 247

Zdroje:

Čejka, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007

Introvegne, Massimo. Hamás - Islámský terorismus ve svaté zemi. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2003.

Golovčenková, Valerie. Izraelsko-palestinský konflikt a jeho mezinárodně politické souvislosti: 1. Historie. [online 15/11/2012] dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_13630.html

Fatah a Hamas – vznik a prvotní působení do podepsání dohody v Oslu v roce 1994

Fatah a Hamas jsou dvě hlavní politické síly působící v Palestině. Abychom pochopili současnou situaci, je třeba nahlédnout do historie jejich vzniku a jejich prvotního působení. Právě těmto tématům je věnován náš druhý článek.

Fatah

Celým názvem Harakat Tahrir Filastin. Fatah je tedy zkratka, kterou čteme z celého názvu zprava doleva. Organizace byla založena v roce 1958 v Kuvajtu Jásirem Arafatem, avšak pod původním názvem Výbor pro osvobození Palestiny. Tato organizace vznikla s cílem získání úplné nezávislosti pro Palestinu, tedy vytvoření samostatného palestinského státu. K naplnění cíle využívali přímé vojenské konfrontace na Izrael. Charta Fatahu totiž popírala platnost vzniku státu Izrael a vyžadovala osvobození Palestiny. Vojenská konfrontace tak byla prostředkem k dosažení tohoto cíle zejména v 50. a 60. letech. Po porážce Arabů v šestidenní válce význam Fatahu vzrostl a Fatah se začal pokoušet vést partyzánskou válku. [1]Tím se stal nejvýznamnější palestinskou silou té doby. Úspěchu dosáhl i úplným ovládnutím Organizace pro osvobození Palestiny, jejímž členem se stal roku 1967. K ovládnutí OOP došlo díky tomu, že se Jásir Arafat stal předsedou výkonného výboru. Během celého prozatímního působení Fatahu bylo podniknuto přes 2000 útoků na Izrael.

V roce 1970 však došlo k vyhnání palestinských bojovníků z Jordánska a tím i přesunutí základny hnutí do Jižního Libanonu, ale roku 1982 byly Palestinci opět vyhnání Izraelci při tzv. operaci Mír pro Galileu. Základna tak byla přesunuta do Tuniska, ale již roku 1985 Izraelci zaútočili při leteckém útoku. I nadále však bylo pokračováno ve vojenských útocích proti Izraeli.  V roce 1987 tak došlo na okupovaných územích k první intifádě Palestinců.[2] V roce 1994 byla podepsána mírová dohoda v Oslu na jedné straně izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a na straně druhé Jásirem Arafatem. Tímto Fatah přestává využívat vojenské konfrontace k dosažení svých cílů, ale soustřeďuje se na politický boj. Postupně začínají vznikat samosprávné palestinské území. Změny orientace Fatahu, však zapříčinily vznik nových militantních skupin v čele se skupinou Hamas.

Hamas

Celým názvem Harakat al-Muqáwama al-Islamíjja. Podle svých představitelů byl založen 8. 12. 1987, avšak jeho zástupci se sešli až o několik dní později. Toto hnutí islámského odporu vzniklo z větve Muslimského bratrstva a jeho vůdcem se stal Ahmed Jásín. Hamas vzniká na pozadí první intifády, kdy se jeho činnost soustřeďuje na vydávání letáků a organizování shromáždění. Pořádá také páteční modlitby za padlé a jejich rodinám poskytuje dary a finanční pomoc. Hamas se tímto způsobem snaží o každodenní kontakt s obyčejnými lidmi, kteří po té budou ochotni bojovat za samostatnou Palestinu. Hamas se tak distancoval od ostatních organizací sdružených v OOP a díky své dobré vnitřní organizaci se stává jejich konkurentem. Prvotní základna a místo působiště se nacházely v Gaze, později dochází k přesunutí i na Západní břeh.

Během roku 1988 vzniká i první program Hamasu, ve kterém je požadováno propuštění palestinských vězňů z izraelských věznic a součástí programu je také striktní odpor proti kompromisnímu řešení palestinské otázky samostatnosti.

V roce 1989 byl vůdce Ahmed Jásín zatčen a odsouzen na doživotí, kvůli vraždám Palestinců, kteří údajně spolupracovali s izraelskou stranou. Na jeho místo tak nastupuje Abú Marzúq, který Hamas řídil z USA.

Prvotní působení Hamasu díky každodennímu styku s obyčejnými lidmi, vybírání příspěvku na chudé, poskytování pomoci rodinám, které přišly o své členy v boji za samostatnou Palestinu apod., připomínalo spíše náboženskou aktivitu. Postupně se však transformuje do radikální skupiny organizující teroristické útoky. Zejména v 90. letech kdy se stále častějšími stávají sebevražedné teroristické útoky. Během 90. let Hamas upevňuje své vztahy s Íránem, který se stává významným patronem organizace. Dochází také k celkovému vyjasnění vztahu Hamasu k OOP. Dalo-by se říci, že Hamas i OOP měly společný cíl avšak, rozdílnou taktiku k jeho dosažení, což byl problém v jejich sblížení. Totální rozkol však přichází v roce 1994, kdy byla podepsána dohoda v Oslu. Jak bylo již zmíněno výše.

---

[1] Šesti denní válka – 5. – 10. Června 1967 arabsko – izraeslká válka. Na jedná straně Izrael na druhé koalice Sýrie, Egypta a Jordánska.

[2] Intifáda – Vypukla 8. 12. 1987, povstání Palestinců proti Izraelcům v Západním Jordánsku a v pásmu Gazy. Palestinci požadovali zastavení izraeslkého osidlování a vlastní palestinský stát.

Zdroje

PELEGRINOVÁ, L. Hamás a Hizballáh: Komparácia civilných krídel islamských hnutí. Masarykova univerzita, 2006

GÖDEKE, P. ROHE, K. 20. Století kronika 1900 – 1999. 1. vyd.  Praha: Fortuna Print, spol. s.r.o. ISBN 80-7321-039-8

Novinky CZ speciál ARABOVÉ X IZRAEL [online 31. 10. 2012] dostupné z :http://special.novinky.cz/izrael/

Základní informace o Palestině

Palestina je v současné době autonomní oblastí (Autonomní území pod Palestinskou národní správou) rozkládající se na dvou geograficky od sebe zcela oddělených územích - Západním břehu Joradánu a Pásmu Gazy. Sousedí s Egyptem, Jordánskem a Izraelem, se kterým dodnes vede spory. Abychom Vám přiblížily kořeny Palestinsko-izraelských sporů, bude náš úvodní článek věnován právě historii a následně až stranám Hamas a Fatah.

Na území dnešní Palestinské autonomie a Izraele žili Židé a Arabové již odedávna. Současné palestinsko-izraelské spory jsou ale otázkou zejména 20. století, které se naplno rozvinuly po první světové válce, kdy se Palestina stala britským mandátním územím.[1]

V roce 1933, kdy v Německu převzali moc nacisti, vzrostla židovská imigrace do Palestiny, s čímž Arabové nesouhlasili. Arabsko-židovské konflikty sílily, což vedlo k Palestinskému povstání v letech 1936 - 1939. Boje vedené partyzánskými oddíly směřovaly proti britské správě, židovským usedlíkům a proti silně probritskému arabskému rodu al-Našášíbí.[2] Vlna násilí pokračovala až do roku 1939, kdy Velká Británie vydala tzv. Bílou knihu, v níž se zavázala na 5 let omezit židovské přistěhovalectví a do 10 let poskytnout Palestině nezávislost. Židé Bílou knihu striktně odmítli a docházelo k ilegálnímu přistěhovalectví. Vyostření situace vedlo k rozdělení Palestiny (r. 1947, dle nařízení OSN) a následnému vzniku státu Izrael (1948), který ostatní arabské státy neuznaly. Tento akt vedl k sérii Arabsko-izraelských válek.

V první válce Izrael uhájil před arabskými státy svou existenci a dokonce získal i část území, které mělo podle OSN tvořit arabskou část Palestiny.[3] Z oblasti obsazené Izraelci následně uprchlo na milion Arabů.[4] V roce 1956 Izrael s pomocí Francie a Velké Británie obsadili Sinajský poloostrov. V roce 1957 ho ale pod nátlakem OSN vrátili Egyptu na 10 let zpět, v roce 1967 jej totiž Izrael znova obsadil[5]. Kromě Sinajského poloostrova dobyl Izrael také Jeruzalém, Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu.

Roku 1964 byla z iniciativy Egypta založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která sdružuje několik politických skupin, z nichž největší je Fatáh. Organizace usilovala o vznik samostatného Palestinského státu a zničení Izraele. Po obsazení Západního břehu Jordánu se do čela OOP dostala skupina Fatáh, v čele s Jásirem Arafatem. Od OOP se začaly odštěpovat i extrémistické skupiny jako např. Hamas, která je nyní zapsána na seznamu teroristických organizací. OOP vedla útoky proti Izraeli ze sousedních států, z některých států byla ale kvůli následným útokům Izraele vyhnána. V roce 1974 OSN a arabské státy uznaly OOP jako mluvčího Palestinců.

Ke konci 80. let docházelo k uvolňování vztahů mezi Palestinci a Izraelci a roku 1993 byly podepsány smlouvy o poskytnutí autonomie Palestincům v oblasti Gazy a Západního břehu a Palestina byla rozdělena do tří bezpečnostních zón:

Zóna A: je plně pod palestinskou správou, a to včetně otázek bezpečnostních (jedná se především o velká města a správní střediska)

Zóna B: Politická národní správa má civilní pravomoci a zodpovědnost za dodržování veřejného pořádku, ostatní bezpečnostní pravomoci spadají pod orgány Izraele.

Zóna C: je pod plnou bezpečnostní kontrolou Izraele. 

(citováno z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/palestina-zakladni-informace-o-teritoriu-18375.html#sec0)

---

[1] ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 9

[2] PEČENKA, M. a kol.: Encyklopedie moderní historie, str. 358

[3] PEČENKA M. a kol.: Encyklopedie moderní historie, str. 30

[4] Arabové uprchli na západní břeh Jordánu, který připadl Zajordánsku a do Gazy, která byla obsazena Egyptem

[5] Egypt získal Sinajský poloostrov zpět v roce 1979, po poslední Arabsko-izraelské válce

Zdroje:

ČEJKA, M. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007

Pečenka M. a kol.: Encyklopedie moderní historie. 3. vyd. Praha: Libri, 2005

Business Info. [online 18. 10. 2012] dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/palestina-zakladni-informace-o-teritoriu-18375.html#sec0